Toulky Balkánem: Jak jsme projeli Bosnu, Černou Horu a Albánii obytnou dodá

„Tohle bude buď největší bláznovství, nebo výlet života.“ Tak nějak jsme si říkali, když jsme startovali motor spací dodávky a nastavili navigaci směrem k jihovýchodu. Chorvatsko jsme už znali, ale co leží dál – Bosna, Černá Hora, Albánie – to bylo pro nás stále ještě za hranicí komfortní zóny. A přesně tam jsme se chtěli vydat.

Cíl? Prozkoumat méně známý Balkán, bez rezervací, bez plánů. Jen my, obytná dodávka, volnost a otevřená mysl. Vyrazili jsme v polovině května loňského roku – počasí ideální, turistů málo a příroda v plném rozpuku.

Den 1–2: Chorvatsko a Mostar – první dotek Balkánu

Z Vysočiny jsme to vzali přes Rakousko a Slovinsko, rychlý průjezd Chorvatskem a první noc strávili na kopci nad Dubrovníkem. Místní nás pustili na svůj pozemek výměnou za lahvinku vína. Ráno výhled na staré město a moře byl jak z katalogu. Ale nás to táhlo dál.

Hranice do Bosny proběhly hladce. Mostar nás přivítal teplem, vůní grilovaného masa a zpěvem muezzinů z minaretů. Zaparkovali jsme u místního borce, který nás nechal stát vedle svého baráku. Prošli jsme staré město, skákali z kamenů do Neretvy a večer si dali první pořádný burek a pivo na tržišti. Lidi tu jsou upřímní a přímí – a pohostinnost? Neuvěřitelná.

Den 3–4: Černá Hora – silnice snů a noc nad zálivem

Cesta do Černé Hory byla jako vystřižená z filmu. Když jsme sjížděli do Boky Kotorské, chvíli jsme ani nemluvili. Modrá zátoka, hory jako kulisy a starobylá města jako perly. Zaparkovali jsme v serpentinách vysoko nad Kotorem – místo, kde můžeš vidět celé pobřeží. Večer jsme seděli na střeše obytné dodávky a pozorovali, jak se pomalu rozsvěcí světla města.

Další den jsme přejeli do vnitrozemí. Národní park Durmitor nás uchvátil – jeli jsme po úzké silnici skrz louky, skály a hluboké lesy. Koupání v ledovém horském jezeře, krátký výšlap a večer jsme zalezli do spacáku úplně vyřízení. Ale šťastní.

Den 5–7: Albánie – jiný svět

Hranice do Albánie působily jako vstup do úplně jiného světa. Silnice místy mizí, ale za to dostaneš svobodu, kterou jinde nenajdeš. Podél silnice SH8 jsme sjížděli ke krásným plážím, kde nebyla ani noha. V olivových hájích jsme parkovali bez problémů, večer si vařili špagety, pili červené a pozorovali moře.

Navštívili jsme Himarë, Sarandu, ale nejvíc nás dostala zátoka Gjipe. Musíš tam sejít pěšky, ale dole tě čeká tyrkysová voda a jeskyně ve skalách. Večer jsme si rozdělali malý oheň a připadali si jako někde na konci světa.

Lidi tu jsou vřelí, rádi si popovídají (i když angličtina není silná stránka) a hlavně – všechno je autentické. Nic přeleštěného, všechno syrové, ale opravdové.

Den 8–10: Ohridské jezero a návrat

Cestu zpět jsme vzali přes Makedonii – zastávka u Ohridu, koupání v jezeře, poslední noc ve stínu borovic. Pak už Srbsko, Maďarsko a návrat do reality. Ale ta hlava… ta ještě zůstala na cestě.

Shrnutí a doporučení:

• Vyjeď mimo sezónu – květen/červen nebo září/říjen jsou ideální

• Spací dodávka ti dá svobodu – můžeš změnit plán kdykoliv

• Ber s sebou filtr na vodu, plynovou bombu navíc a offline mapy

• V Albánii tankuj vždy, když můžeš – pumpy jsou vzácné ve vnitrozemí

• Nauč se pár frází v místním jazyce – uděláš velký dojem

Tohle nebyl jen výlet. Byl to návrat k tomu, co je v životě fakt důležité. Čas, prostor, příroda a lidi kolem tebe. A to všechno jsme zažili díky tomu, že jsme měli obytnou dodávku.

Půjčenou, ale na těch deset dní úplně naši.

Chceš to zkusit taky? Balkán čeká. A věř mi – nebudeš litovat.

Přečti si také jak jsme strávili měsíc v lednu v obytné dodávce – útěk za sluncem na Costa del Sol